best free web site creator

Alice bavila ve Žluťáku. A Bárta rock nezapomněl. 

30. ledna 2016 - Žlutý Pes

Na koncertě Alice ve Žlutém Psu bylo narváno. Kdybyste chtěli na tamní nově položenou podlahu plivnout, museli byste se hodně snažit, abyste neznečistili něčí obuv. Ti menšího vzrůstu často marně hledali uličku mezi kývajícími se hlavami, aby zahlédli energické kreace Dana Bárty. 

Před půl devátou vlítla kapela na pódium a bez velkého zdržování spustila první hity. Absenci jindy obvyklé předkapely si snad ani nikdo v sále neuvědomoval. Jak kapela, tak posluchači si koncert evidentně užívali hned od začátku. Bárta zkrátka rock nezapomněl a bavil jednak obvykle suverénním projevem, jednak vtipnými průpovídkami.

Fanoušci nebyli ošizeni o žádný z hitů, které během krátké kariéry kapela vydala. Jednou z výhod turné 100/4 je, že všichni vědí, co mají čekat. Žádné novoty, zato poctivý rock a živelné vystoupení. A přesně to jsme ve Žluťáku zažili. A když dal Bárta při přídavku publiku šanci, aby se přidalo, nebyl snad nikdo, kdo by si v tu chvíli s chutí nezazpíval "Ani náhodou..."

Alice zkrátka splnila, co se od ní čekalo - pamětníci museli být spokojení a ti, kteří dříve to štěstí neměli a viděli kapelu poprvé, museli nutně uznat, že i tato poloha Dana Bárty má něco do sebe. 

Ještě před koncertem jsme Danu Bártovi položili pár otázek nejen ohledně probíhajícího turné...

Turné se blíží k polovině, máte čtyři koncerty odehrány, tak by mě zajímalo, jestli vše probíhá tak, jak jste si představovali?

Já myslím, že ano. Našli jsme repertoár, který má hodinu a půl a který baví nás i lidi, což je klíčové pro to, abychom si zahráli. Celý repertoár je pestrý tak, jak jenom může být v rámci tří desek a nějakých pěti let hraní. Lidi naštěstí chodí, takže je to tak, jak jsme chtěli. Lidi to berou s tím typem sentimentu, že to není běžná věc a že příští a přespříští rok se k tomu jenom tak nedostanou. Takže představy to naplňuje. 

A vyskytlo se něco, co jste se už v průběhu turné rozhodli změnit?

Po prvním koncertu jsme přeházeli set-list, po druhém jsme vyřadili jednu věc, která nepsala, a nahradili jí jinou a během třetího jsme doladili pořadí a řekli si, kde musí jít písničky rychle za sebou, aby zbytečně nespadla koncentrace. Ale to jsou úplně běžné věci. 

Jak je to celé náročné? Vy jste ještě v prosinci jel turné s kapelou Illustratosphere a nebývá to úplně ve zvyku, že se jedou dvě turné za sebou.

Já to mám tak, že každý rok hraju mezi sto až sto třiceti koncerty, takže pro mě to je standartní zápřah. 

A když se podíváte do publika, jací lidé na turné chodí? Přece jenom, třeba mladí lidé už vás znají z jiné pozice.

Tady se neodvažuju dělat nějaké procentuální odhady, ale v podstatě jsou to namixovaní skalní a zvědaví. To znamená, že jsou tam lidi, kteří se k té muzice dostali přes známé, přes nahrávky a nikdy to naživo neslyšeli. Pak jsou tam lidi, kterým bylo tenkrát 25 a zažili to v té původní, syrové a čerstvé podobě. A potom je tam pár lidí, kteří chodí na Balzar Trio, na Illustratosphere nebo na JAR, tak se přijdou podívat, aby si doplnili tu skládačku a mohli přemítat, v které pozici jim třeba vycházím nejlépe.

Vy jste se od rozpadu kapely vydal trochu jinou hudební cestou. Vnímáte dnes nějaký rozdíl v tom, jak zpíváte věci, které jste zpíval tenkrát?   

Tak těch dvacet let, co jsem tento repertoár stabilně nehrál, tak jsem odehrál asi tři tisíce jiných koncertů, s jinými muzikanty, v jiných hlasitostech a tak dál. A protože od té doby mám určitou průpravu hlasové techniky, tak to samozřejmě používám. Něco podvědomě, něco vědomě. S tím hlasem pracuju tak, abych si neublížil, utáhl to a nemusel při třetím koncertě chraptět... 

To mě napadlo - když jsem viděl jednotlivé nahrávky z devadesátých let, tak jsem si říkal, jak se s takovým nasazením dá utáhnout celý koncert?

Já jsem se nemusel tenkrát rozezpívávat a nějak speciálně cvičit. Nějakým způsobem jsem to tam dostal na takové to mladické sršení. Dnes to jde už víc z hlavy. To znamená, že se rozezpívám, udělám si nějaké zahřívací cvičení a při tom zpívání používám víc mozek. Není to ale tak, že bych u toho nic necítil. Spíš to mám tak, že ta hlava je ve službách toho pocitu, je to daleko vědomější. V důsledku si ale myslím, že u pomalejších nebo vyšších věcí je to tak spíš lepší, pokud vyloženě nepreferujete tu syrovost, v tom smyslu, že se někdo urve ze řetězu a lítá jako když pustíte z prstů nafouklý balónek a nevíte, co udělá v příští desetině vteřiny. 

Teď trochu odbočím - my se zaměřujeme na Pardubice. Vy už jste tu odehrál řadu koncertů, co si po této stránce s Pardubicemi spojujete?

Pamatuji si, že jsem tu ve Žlutém Psu odehrál jeden velmi dobrý koncert, ale už je to dost dávno. A druhá věc, co se mi vybaví je, že jsme tu odehráli s Illustratospere několik výborných koncertů s Pardubickou filharmonií, se kterou jsme si zahráli i v Litomyšli na Smetanových dnech, kde to taky bylo velmi dobré. 

Tak ještě poslední věc. Narazil jste v poslední době na nějakého zajímavého, nadějného interpreta, kterého byste doporučil?

Napadá mě jedna kapela, která se mě v poslední době dotkla a ta je z ranku, který v podstatě ani moc nehraju. Je to parta okolo Sisy Fehérové, třeba Fehero Rosher. 


Martin Karas

SDÍLEJTE ČLÁNEK